Rudolf Otto a religionistika jako prostředník mezináboženského porozumění
Před pětasedmdesáti lety zemřel Rudolf Otto (25. 9. 1869 – 6. 3. 1937), německý religionista, protestantský teolog a průkopník mezináboženského dialogu, který za společného jmenovatele různých náboženství označil zkušenost setkání se Svatým, vyvolávající bázeň a úžas.
Duchovní hledání Cata Stevense
Norman Solomon, britský rabín aktivní v mezináboženském dialogu, říká, že „pro nás, neproroky, neexistuje žádný jiný judaismus, jiné křesťanství, jiný islám než ten, který nám byl zprostředkován našimi náboženskými komunitami“. Víru na těchto komunitách nezávislou by mohl zvěstovat jedině prorok, hlásající názor Boží. (1) V dnešní západní společnosti je však, jak se zdá, víc „proroků“ než obyčejných věřících, pokorně přijímajících Boží přikázání zprostředkovaná určitou náboženskou tradicí. K lidem praktikujícím vlastní synkretickou víru, stojící jakoby nad všemi náboženstvími, kdysi patřila i popová hvězda Cat Stevens, dnes známá jako Yusuf Islam…
11. září jako výzva ke službě míru
Při Božím soudu snad vyjde najevo, že Usáma bin Ládin (1957–2011) pro někoho udělal i něco dobrého. Z lidského pohledu se však zdá, že jen těžce uškodil všemu a všem. Nejvíc samozřejmě muslimům (jejichž masovým vrahem jej Barack Obama právem nazval) a dobrému jménu islámu i náboženství vůbec. Ve skutečnosti bylo ovšem jeho smýšlení a jednání opakem abrahamovské víry – víry, která Abrahamovy děti různých vyznání spojuje, nikoliv rozeštvává. Její praví následovníci se totiž sklánějí před jediným Bohem a Jím danými zákony a nepovyšují sami sebe na bohy, kteří si sami určují svá vlastní pravidla. Snaží se o lásku k bližnímu a mravně ušlechtilé jednání a děsí se nenávisti a z ní vycházejících zločinů. A před Bohem zpytují především vlastní svědomí, a ne pouze viny druhých.
Athény, Jeruzalém a Córdoba I
Diskuse o evropské identitě se dnes stále více vyostřuje v souvislosti s tažením mnoha evropských politiků a publicistů proti multikulturalismu a se střety mezi trojím viděním světa: sekulárním, křesťanským a islámským. Tento článek je první částí obsáhlejší studie na uvedené téma, přinášející stručný přehled dějin „evropanství“ od antiky přes setkání mezi řeckou filosofií a židovskokřesťanskou tradicí, středověké muslimské Španělsko a novověký evropský sekularismus až po obnovení přítomnosti muslimů v západní Evropě v druhé polovině 20. století. V budoucnu bude, in šá’a’lláh, následovat ještě druhá část, věnovaná bouřlivým sporům o směřování Evropy v posledních deseti letech, a závěrečné shrnutí a zhodnocení.
Mubarakův podíl na vzniku al-Káidy
Ve včerejších Lidových novinách se komentátor tohoto listu Zbyněk Petráček obsáhle rozepsal o situaci v Egyptě. Jeho článek, pro západní pohled na dění v muslimském světě naneštěstí typický, se celý točí kolem jediné myšlenky: nedemokratická stabilita, v Egyptě do letošního roku spojená s prezidentem Mubarakem a v Íránu kdysi s autoritativním šáhem, je nejspíš lepší než demokratické reformy, spojené se smrtelným nebezpečím nástupu islamistů k moci. Petráček v této souvislosti píše:
Narodil se, aby byl Milovaným
Křesťansko-islámský dialog může „dosáhnout plodných výsledků tam, kde se zaměří na nepochybné společné hodnoty a zájmy, na globální a všelidské úkoly a cíle, jaké představují mír, lidská práva a ušlechtilé vztahy mezi lidmi“; nikdy však „nemůže odstranit zásadní teologické rozpory“. (1) Ani o nadcházejících svátcích narození Ježíše Krista se muslimové a křesťané nebudou moci shodnout na tom, zda před více než dvěma tisíci lety přišel na svět jeden z proroků islámu, anebo Boží Syn a Spasitel křesťanské víry. Tento odvěký rozpor mezi oběma náboženstvími dost možná potrvá až do dne Posledního soudu. Korán v súře 5:48 říká:
Příspěvek německého prezidenta k odvrácení „střetu civilizací“
Mladá fronta Dnes před několika dny napsala: „Jako by si německý prezident Christian Wulff spletl země. Říkat Němcům, že islám je součástí jejich státu, je stejně ošemetné a nevítané jako říkat Turkům, že křesťanství je součástí jejich kultury.“ (1)
Spojené státy v předvečer 11. září 2010
Mé srdce krvácí pro oběti terorismu i pro oběti antiterorismu. A snad nejvíc krvácí pro lidi typu newyorského muslima, kterému 11. září 2001 zavraždili dceru a na ulici si před ním lidé odplivují jako před teroristou…
Xenofobie, frustrace a hanobení víry druhých
Hanobení víry druhých je bezpochyby projevem mdlého ducha. Kulturní a inteligentní člověk chápe, že k tomu, co je druhým svaté, je třeba přistupovat citlivě. Sami bychom přece také nechtěli, aby druzí hanobili to, co je svaté nám. Korán říká: „Neurážejte ty, které oni vedle Boha vzývají, aby v nenávisti své neuráželi Boha z neznalosti!“ (1)
<?xml:namespace prefix = o />
Křesťané a muslimové na areopagu dnešního světa
Před deseti lety vyšla v češtině kniha Kurta Kocha „Konfrontace nebo dialog?“ (1), obsahující velmi zajímavé a podnětné myšlenky katolického biskupa ve švýcarské Basileji na téma vztahů mezi křesťanstvím a mimokřesťanskými náboženskými či myšlenkovými směry. V současné době biskup Koch odchází z Basileje do Vatikánu, kde se ujme funkce předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů. (2) Ve svém novém úřadu bude mít tedy na starosti ekumenický (vnitrokřesťanský) dialog, nikoliv dialog mezináboženský.















