Pokora

Autor: 'Áiša Stacey

Bůh stvořil lidské bytosti aby Jej uctívaly a praktikující muslim musí být v podstatě schopen uctívat Alláha každou vteřinu, nebo každou hodinu každého dne. Islám je způsob života a neznamená nic víc a níc míň, než podřízení se Jedinému Bohu.

„A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali“ (Az-Záriját, 51:56)

Koncept Boha v Islámu Jej popisuje jako Nejmilosrdnějšího a Nejlaskavějšího a cokoli lidstvu určuje za povinnost, je v nejlepším zájmu lidstva. Podřízení se vůli Boží je cestou k čistotě, k míru a v konečném důsledku do Ráje.

Slovo použité v Koránu k popisu uctívání je ibáda. Ibáda je kořenem slova 'ubudijja, které znamená vyjadřovat pokoru nebo skromnost, a jako je tomu u mnoha arabských slov i toto má mnoho odstínů významu. Ibáda v sobě zahrnuje mnohem více než jen uvědomění si pokory. Je to dokonalý smysl pro pokoru, který přemůže toho, kdo je zcela odevzdán do vůle Boha Všemohoucího. Uctívání je odevzdání se Bohu a nezbytnou součástí odevzdání se, je pokora.

„ty však chválu Pána svého oslavuj a buď mezi těmi, kdož na tvář padají“ (Al-Hidžr, 15:98)

Pokora nás může dovést do Ráje stejně tak, jako její opak, arogance, v arabštině kibr, nás může vést jedině do Pekla. Byla to právě Satanova arogance, která způsobila jeho vyhnání z Ráje; kdy odmítl pokorně poslechnout Boha a poklonit se před Adamem, praotcem lidstva. Odsoudil sám sebe i své následovníky do Pekla. Satanův nedostatek pokory, nebo odevzdání se, měl za následek pád jednoho z nejzbožnějších Božích stvoření do propasti.

„A padli před ním (Adamem) uctívajíce jej vespolek andělé všichni, kromě Iblíse, jenž odmítl být mezi uctívajícími. I pravil Bůh: „Iblísi, proč nejsi mezi těmi, kdož klaní se, také ty?“ Odvětil: „Nebudu padat na zem před smrtelníkem, jehož jsi z hlíny suché stvořil, vzaté z bláta poddajného!“ I pravil Bůh: „Odejdi odsud, neboť jsi věru prokletý! A nechť na tobě prokletí lpí až do dne soudného!“ (Al-Hidžr, 15:30-35)

Nikdo z těch, kdo se chovají arogantně, nebo kdo jedná, jako by on či ona měl/a moc nad ostatními, není schopen opravdové pokory. Veškerá moc a síla pochází jedině od Boha. Všechny živé bytosti jsou si před Bohem rovny a rozdíly mezi národnostmi, kmeny a rodinami jsou pouze k tomu aby se navzájem poznali a nejsou důvodem k pýše.

„Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený.“ (Al-Hudžurát, 49:13)

Pokora je zbožnost

Hlavním pilířem uctívání, ibády, je modlitba. Společná modlitba se vykonává v řadách ve kterých všichni stojí před Bohem jako sobě rovní. Není zvláštní místo pro bohaté a mocné, mírní a chudí nejsou odesláni do zadních řad. Každý člověk sklání svou hlavu v pokoře, s vědomím, že jeho bratři (či sestry) po obou jeho stranách jsou v očích Božích stejně důležití. Jediná věc vyvšuje jednoho muže či ženu nad jiné – jeho či její zbožnost. Opravdové zbožnosti či spravedlivosti nelze dosáhnout bez pěstování smyslu pro pokoru.

„Neodvracej tvář svou od lidí a nechoď nadutě po zemi, neboť Bůh věru nemiluje domýšlivé vychloubače!“ (Luqmán, 31:18)

Pokora vychází z poznání Boha a rozpoznání Jeho velikosti, z toho, že má člověk Boha v úctě, miluje Jej a stojí před ním v posvátném úžasu; a to vše vychází z poznání sebe sama a svých vlastních chyb a slabostí. Bůh tuto vlastnost propůjčuje těm, kdo se snaží k Němu přiblížit prostřednictvím skutků zbožných a spravedlivých. Společník blízký Proroku Muhammadovi ho slyšel říkat:

„Bohatství se nezmenšuje dobročinností, a Bůh zvyšuje čest Svého služebníka, když tento odpouští ostatním. A nikdo se pokorně neskloní před Bohem bez toho, aby ho Bůh nepovýšil (v postavení)“ (Sahíh Muslim)

Pokora je jedním z největších požehnání, která Bůh může lidským bytostem dát. Dovoluje člověku dosáhnout upřímného odevzdání. Prorok Muhammad byl vpravdě odevzdán Bohu; jeho charakter byl charakterem dokonalé pokory a byl založen na upřímné důvěře v Boha. Byl vzorem laskavosti a pokory. Ve skutečnosti, vlastnosti jaké projevoval Prorok Muhammad byly pravým opakem pýchy a arogance. Každý aspekt jeho života odrážel pokoru, dokonce i jeho chůze, řeč či jídlo.

Prorok se nechoval k ostatním, jako by byl něčím lepším než oni, ani se nevyhýbal manuální práci. Jeden z jeho společníků zaznamenal, že Prorok Muhammad pracoval spokojeně společně se služebníky i dělníky. Jiní společníci vyprávěli, že Prorok uklízel svůj dům, uvazoval velbloudy, krmil zvířata, jedl se svými služebníky a pomáhal jim hnětat těsto a přinášet potraviny z trhu. Je také zaznamenáno, že měl ve zvyku navštěvovat nemocné, účastnit se pohřbů, jezdit na oslu, zpomalovat krok kvůli slabým a přijímat pozvání od chudých.

Společníci Proroka Muhammada a první generace muslimů chápali koncept pokory. Chovali se pokorně vůči Bohu i lidstvu, kvůli své lásce k Bohu, lásce k bližním a strachu z trestu na onom světě.

Během svého chalífátu, 'Umar ibn al-Chattáb pochodoval se svou armádou k Damašku. Abú Ubajda byl s ním. Přišli k malému jezeru. 'Umar sesedl ze svého velblouda, sundal si boty, svázal je dohromady a pověsil si je přes rameno. Vzal pak otěže svého velblouda a společně vstoupili do vody. Když toto uviděl Abú Ubajda v čele armády, řekl: „Ó vůdce věřících! Jak můžeš být tak pokorný před všemi svými lidmi?“ 'Umar odpověděl: „Běda ti, Abú Ubajdo! Kdyby kdokoli kromě tebe uvažoval stejně! Myšlenky jako je tato způsobí pád muslimů. Nevidíš, že jsme byli vskutku velmi prostí lidé? Bůh náz vyzvedl do postavení cti a velikosti prostřednictvím islámu. Pokud zapomeneme, kdo jsme a budeme si přát jiné než islám, který nás pozvednul, Ten který nás vyvýšil nás zajisté poníží.“

Ten kdo je vpravdě pokorný, je ten, kdo je opravdu požehnaný. Pokaždé když se cítí nadřazen jiným, vzpomene si na Boha, Největšího a Všemohoucího, a pokoří se v opravdovém odevzdání.

„Služebníci Milosrdného jsou ti, kdož pokorně chodí po zemi, a když jsou osloveni lidmi pošetilými,odpovídají: „Mír s vámi!“ (Al-Furqán, 25:63)