Odpuštění v islámu

Alláh subhánahu wa ta'ala vložil do lidských bytostí intelekt. Intelekt s sebou nese zodpovědnost. Čím více intelektu člověk má, tím je zodpovědnější. Když chybí intelekt, není ani zodpovědnosti. Malé děti nejsou zodpovědné za své činy, protože jejich intelekt se ještě nerozvinul. Blázni nejsou zovpovědní za své činy, neboť ztratili svou intelektuální kapacitu. Nicméně, součástí naší lidské podstaty je to, že děláme chyby. Někdy se dopouštíme chyb bez rozvahy a neúmyslně. Ale někdy úmyslně a vědomě hřešíme a činíme jiným zlo. Říká se, „chybovati je lidské, odpouštět je božské.“ obě části tohoto výroku jsou velmi pravdivé. Jako lidské bytosti jsme zodpovědní, ale také děláme chyby a neustále potřebujeme odpuštění. Islám hovoří o dvou aspektech odpuštění: a) Alláhovu odpuštění; b) lidském odpuštění. Potřebujeme obojí, protože chybujeme ve svých vztazích k Alláhu, stejně tak jako v našich vzájemných mezilidských vztazích.

A. Alláhovo odpuštění:

Alláh subhánahu wa ta'ala je Nejmilosrdnější. Je mnoho jmen, daných Alláhu v Koránu. Některá z nich se vztahují k Jeho milostdenství a odpuštění. Podívejme se alespoň na některá z nich:

Al-Ghafúr: Odpouštějící. Toto jméno se v Koránu objevuje více než sedmdesátkrát. Jsou ještě jiná jména vycházející ze stejného kořene jako Gháfir a Ghaffár. Význam slova “ghafara” je přikrýt, skrýt a z toho vychází význam „odpustit“, „prominout“. Alláh subhánahu wa ta'ala činí obojí. V Koránu je zmíněno že Alláh neodpouští širk (bez pokání) ale On může odpustit jakýkoli jiný hřích komukoli chce. (anNisa' 4:116) Musíme se obrátit k Alláhu a hledat u Něj odpuštění.

Al-'Afu': Toto je jiný aspekt odpuštění. Toto jméno se v Koránu nachází pětkrát. Doslova slovo 'Afu' znamená „zprostit“, „smířit“, „navrátit“, „ulevit“. Takto ve vztahu k Alláhu to znamená „ulevit nám od zátěže trestu za naše hříchy a chyby.“ „Navrátit nám čest poté, co jsme sami sebe zneuctili tspácháním hříchu, či dopuštěním se chyby.“ Někdy ově jména: Ghafúr a 'Afu' jsou zmíněna v Koránu společně.

Al-Tawwáb: Příjemce pokání. Toto jméno Alláha se v Koránu objevuje jedenáctkrát. Alláh přijímá pokání od těch kdo se upřímně kají a obracejí se k Němu. Slovo „tawwáb“ je ve smyslu „často- navracející“ což znamená, že Alláh znovu a znovu přijímá naše pokání. Hřešíme a chybujeme a pak se kajeme, On přijímá naše pokání. Poté opět hřešíme a chybujeme a když se kajeme, On opět s laskavostí přijímá naše pokání a dává nám další šanci.

Al-Halím: Shovívavý. Toto jméno je v Koránu zmíněno patnáctkrát. To znamená, že Alláh subhánahu wa ta'ala nesoudí rychle. Dává nám čas. Je trpělivý a čeká až se Jeho služebník k Němu navrátí.

Al-Rahmán a al-Rahím: Ten nejvíce Milosrdný a Slitovný. Tato jména jsou v Koránu nejčastější. Al-Rahmán najdete 57 krát a al-Rahím dokonce 115 krát. Al-Rahmán naznačuje, že Alláhovo milosrdenství je hojné a vydatné a al-Rahím naznačuje, že takový je Alláh vždy. Je plný lásky a milosrdenství a je vždy Milosrdný.

Korán nás učí, že Alláh je Soudce a že také trestá, ale Alláh není vázán k trestání. Spravedlnost Alláhova podle Koránu je taková že Alláh netrestá a nepostihne nikoho zbytečně velkým trestem. Nebude ignorovat dobro v žádném z lidí. Ale pokud si to Sám bude přát, může odpustit kterémukoli z hříšníků, má plnou svobodu tak učinit. Jeho milosrdenství je neomezené a Jeho láska je nekonečná.

V Koránu je mnoho veršů a existuje mnoho výroků Proroka – mír s ním – o lásce, milosrdenství a odpuštění Alláha. V jedné z modliteb, kterou prorok učil své následovníky, řekl: „Alláhu, ty Jsi Odpouštějící, Ty miluješ odpuštění, tak mi odpusť.“ (Alláhumma anta 'afuwwun, tuhibbul-afu', fa'fu inní – zanamenáno at-Tirmídhím a Ibn Mádžou). Potřebujeme Alláhovo milosrdenství a odpuštění stále. Je mylné se domnívat, že by kdy člověk dospěl k věčné spáse bez odpuštění Alláhova.

B. Lidské odpuštění v islámu:

Stejně tak důležité, jako je věřit v milosrdenství a odpuštění Alláhovo, je také nezbytné založit lidské vztahy na odpuštění. Nemůžeme očekávat Alláhovo odpuštění, pokud my sami nedokážeme odpustit těm, kdo nám ublížili. Odpouštět jeden druhému, dokonce odpuštět svým nepřátelům, je jedno z nejdůležitějších učení islámu, které by nemělo být opomíjeno. V Koránu popsal Alláh věřící jako „ty, kdož velkým hříchům a neřestem se vyhýbají, a když rozhněváni jsou, odpouštějí.“ (aš-Šúra, 42:37) Později ve stejné súře Alláh říká: „A odměnou za špatné je jen špatnost podobná. Ten, kdo odpouští a o nápravu se snaží, toho odměna je u Boha, jenž věru nespravedlivé nemiluje.“ (aš-Šúra, 42:40) Na jiném místě v Koránu říká: „Jestliže trestáte, tedy trestejte podobným způsobem, jako jste byli trestáni. Však jste-li trpělivosti schopni, tedy to lepší je pro trpělivé. Buď trpělivý, však trpělivost tvá je možná jen s pomocí Boží! ...“ (an-Nahl, 16:126-127)

V jednom z hadíthů Prorok – mír s ním – řekl, že mu Alláh dal pokyny ohledně devíti věcí. Jednou z nich, kterou zmínil bylo „abych odpustil těm, kdo se na mně dopustí příkoří.“

Prorok – mír s ním – byl nejvíce odpouštějícím člověkem. Byl vždy připraven odpustiti svým nepřátelům. Když šel do Ta'ifu, šířit poselství Alláhovo, lidé tam s ním velmi špatně zacházeli. Uráželi jej a házeli po něm kamení.

Opustil město ponížený a zraněný. Když se uchýlil k odpočinku pod strom, navštívil jej anděl Alláhův a řekl mu, že jej Alláh poslal aby zničil lid Taïfu, za jejich hřích, kdy ublížili svému proroku. Prorok – mír s ním – se modlil k Alláhu aby ušetřil lid Ta'ifu, neboť co učinili, učinili z nevědomosti. Řekl: „Ó Alláhu, veď tyto lidi, protože oni nevědí co činí.“ Když vstoupil po svém vítězství do Mekky, měl před sebou některé ze svých nejzarytějších nepřátel. Ty, kdo s ním bojovali po mnoho let, pronásledovali jeho následovníky a zabili mnohé z nich. Měl nyní plnou moc udělat cokoli se mu zlíbí aby je potrestal za jejich zločiny. Je zaznamenáno, že Prorok - mír s ním – se jich zeptal: „Co myslíte, že bych s vámi měl nyní udělat?“ A oni prosili o slitování. Prorok – mír s ním – řekl: „Dnes vám musím říci to, co Júsuf (odkazujíce na slova, která prorok Júsuf – mír s ním – jak je zmíněno v Koránu 12:92) řekl svým bratrům. „Nechť na vás dnes nepadne žádná výčitka! Bůh vám odpustí, vždyť On nejslitovnější je ze slitovníků!“ Brzy všichni přišli a přijali islám z jeho rukou. Odpustil dokonce Hind, jež způsobila, že jeho strýček Hamza – nechť je s ním Alláh spokojen – byl zavražděn. Poté co jej zabili, znetvořila jeho tělo a žvýkala jeho játra. Když přijala islám, Prorok odpustil dokonce i jí.

Ohromující příklad odpuštění najdeme v Koránu ohledně nejnešťastnější události „Pomluvy sajjidy 'Áiši“. Někteří pokrytci z Medíny ji obvinili. Snažili se pošpinit její vznešený charakter. Jedním z pomlouvačů byl Mistah, bratranec jejího otce Abú Bakra. Abú Bakr – nechť je s ním Alláh spokojen – měl ve zvyku tomuto mladému muži poskytovat finanční pomoc. Poté co pomluvil jeho dceru, přísahal Abú Bakr, že mu již nikdy nepomůže. Ale Alláh připomněl Abú Bakrovi, a jeho prostřednictvím všem věřícím: „Nechť ti z vás, kteří těší se přízni a dostatku, nepřísahají, že přestanou dávat příbuzným, chudákům a vystěhovalcům na cestě Boží; nechť raději odpouštějí a promíjejí. Což byste nebyli rádi, aby vám Bůh odpustil - a Bůh je odpouštějící, slitovný.“ (An-Núr 24:22) Abú Bakr – nechť je s ním Alláh spokojen – vyšel ze svého domu a řekl: „Zajisté, chci Alláhovo odpuštění.“ Nejen, že mu nadále pomáhal, ale dával mu více. Islám zdůrazňuje spravedlnost a trestání těch kdo se dopouštějí špatností, ale stejně silně zdůrazňuje i milosrdenství, laskavost a lásku. Spravedlnost, zákon a pořádek jsou nezbytné pro udržení společenského řádu, ale je potřeba také odpuštění aby hojilo rány a obnovovalo dobré vztahy mezi lidmi. Musíme mít neustále na mysli, že stejně tak jako potřebujeme Alláhovo odpuštění našich hříchů a chyb, musíme také prokazovat odpuštění těm, kdo se na nás dopustí příkoří.