Lekce pro život

Autor: 'Áiša al-Hadždžár, AMANI

Byla jsem nedávno zahanbena mým drahým manželem po „incidentu“ s domácím vzděláváním mého nejstaršího syna. Protože můj syn je na střední škole, netrávím ve skutečnosti příliš mnoho času jeho učením, pokud vůbec nějaký. Je koneckonců dost starý, aby byl zodpovědný za své učení a následování instrukcí ve svém výukovém programu. Nebo jsem si to myslela!

“Incident”

Bylo pozdě večer a můj syn si půjčil bábův laptop, jako obvykle pro své školní úlohy. Když ho přinesl zpět, můj manžel se ho zeptal, co se dneska učil. Můj syn odpověděl, že opakoval aby mohl znovu dělat test ve kterém měl velmi slabé výsledky.

Nastražila jsem uši. Chtěla jsem vědět v jakém testu selhal a kdy. Zjistila jsem, že první pokus byl už víc jak před měsícem a on si opakoval materiál od té doby. Vypadalo to, jako by mu chyběla důvěra, že to může zkusit znovu.

Rozrušilo mě to, když jsem si uvědomila, že musí být pozadu se svým rozvrhem a trvala jsem na tom, aby ten test udělal přímo tam a tehdy. Cítila jsem, že měsíc příprav musel být víc než dostatečný!

Dívala jsem se mu přes rameno, když dělal dvaceti otázkový test. Většina z toho byla jednoduchá a on tím jen prolétl. Přesto jsem si všimla, že u několika otázek váhal s odpovědí a bylo jasné, že si není jistý. Zůstala jsem potichu a nenabídla mu žádnou pomoc; byl to test a ne čas na lekci.

Potom jsem pohlédla nahoru na obrazovku. Věřte nebo ne, byla tam krátká instrukce ohledně testu, která byla napsána jiným fontem a jinou barvou pro zdůraznění. Zatímco on váhal nad otázkou já jsem četla zadání:

„Toto je test s otevřenou knihou. Můžete věnovat 30 minut každé otázce abyste hledali v materiálech správnou odpověď...“

„To si snad děláte legraci!“ pomyslela jsem si. „dítě selhalo u testu a namáhá se s testem s OTEVŘENOU KNIHOU?!?”

V té chvíli jsem ztratila svou trpělivost a neovládla svůj jazyk. Spustila jsem na něj horem dolem. Chudák neměl ani čas na nějakou obranu, jen mírně řekl: „nevšiml jsem si toho.”

„Ty sis toho nevšiml?!? Jak sis toho mohl nevšimnout?!? Je to přímo tam, v prvním řádku zadání!”

Byla jsem frustrovaná a zklamaná a bylo to vidět. Dokonce i když test ukončil (s perfektním výsledkem) nemohla jsem skrýt své rozčilení (jak jsem se zmínila v článku „Zdroj vedení pro rodiče“, „…NEJSEM dokonalý rodič!”).

Pokorné připomenutí

Pokračovala jsem ve svých tirádách k manželovi, dokud mě nepřiměl zastavit se a zamyslet (je v tom vážně dobrý), „Proč jsi tak naštvaná? Jsem si celkem jistý, že je to běžné.”

Předtím, než jsem mohla pokračovat o tom, jak  „někdo si dal tu námahu aby napsal zadání z nějakého důvodu a já vždy nejdřív čtu zadání..,” mi bleskla hlavou vzpomínka na jednu důležitou lekci v mém vlastním životě.

Vzpomínka z dětství

Byla jsem v šesté třídě a můj třídní učitel se jmenoval pan Staley. Pamatuju si toho hodně o něm i o tom školním roce. Ani ne tak lekce z matematiky, vědy, historie nebo jazyků, ale důležité lekce pro život.

(Jen na okraj, byl to pan učitel Staley, kdo mi představil poprvé vzdálenou a exotickou zemi Saúdské Arábie. Nikdy předtím jsem o ní neslyšela. Byli jsme jeho poslední třída, kterou vyučoval v našem Americkém městě; příští rok se chystal odjet vyučovat do Saudské Arábie. Pamatuju si jak to pro mě bylo vzrušující a jak jsem se zajímala o jeho budoucí dobrodružství. Tehdy jsem to moc nevnímala, ale evidentně to bylo jedno z mnoha nepozorovaných semínek na mé vlastní cestě do Saudské Arábie, subhán’Alláh!)

Lekce

Je to lekce o čtení zadání, která mi najednou bleskla hlavou během mých nářků manželovi. Pan Staley nám dal náš vůbec první test na čas. Když poprvé oznámil, že budeme dělat test na čas, celá třída začala hučet nervozitou. Rozdal dvoustránkový test, položil ho písmem dolů na naše lavice, s důkladným upozorněním, abychom nezačínali dříve, než nám dá svolení. Když se pak vrátil za katedru, nastavil bílý minutník, obvykle používaný na dobu tichého čtení, na deset minut, a řekl: „Začněte.“

Rychle jsem otočila papír a začala bleskově pročítat test. Byla jsem sama se sebou spokojená, že jsem skončila těsně předtím než minutník zazvonil. Byla jsem si téměř jistá, že jsem uspěla, protože se mi otázky nezdály příliš těžké.

Byla jsem nicméně později šokovaná, když nám vrátil naše oznámkované testy. Kravál ve třídě ve skutečnosti naznačoval, že celá třída byla šokovaná svou klasifikací „F“! (pozn. u nás by to znamenalo za 5) Kdybychom si jen přečetli jeden řádek zadání v záhlaví stránky, kde se psalo:

„Napište své jméno na papír a položte ho. Neodpovídejte na žádné otázky.“

Už jsem dávno zapomněla na tuto lekci, ale zůstala se mnou od té chvíle neustále v praxi. Jsem si jistá, že také učinila můj život mnohem jednodušším. Ve skutečnosti bych řekla, že to byla jedna z nejdůležitějších lekcí mého života! Jakým požehnáním je, uvědomit si, že Alláh je nejlepší z plánovačů, když k nám přivádí takové příležitosti pro poučení v životě mnoha rozmanitými způsoby.

Má zodpovědnost

V tom okamžiku jsem si uvědomila, jak tvrdá jsem byla na svého syna. Nebyla to jeho chyba, že nebyl požehnán učitelem tak intuitivním v otázkách lekcí pro život, jakým byl pan Staley. Obzvláště, když je doma vzdělávané dítě, uvědomila jsem si svůj nedostatek zodpovědnosti splnit takovouto životně důležitou lekci u všech mých dětí.

Závěr

Čtení a následování pokynů je tak jednoduchý úkol, že se probere jen zběžně, nebo se úplně smete ze stolu. Je naší zodpovědností naučit děti, aby věnovaly pozornost zadání a pokynům, ať už jsou slovní nebo napsané, protože tato důležitá lekce bezpochyby usnadní mnoho úkolů v životě.

Můžeme to aplikovat i na hlubší oblasti našeho života. Koneckonců „Alláh si dal tu práci aby nám seslal SVOU Knihu pokynů pro život z určitého důvodu a my bychom měli vždy nejdříve číst zadání...”

„…měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení...” (2:185)