11. září jako výzva ke službě míru

Při Božím soudu snad vyjde najevo, že Usáma bin Ládin (1957–2011) pro někoho udělal i něco dobrého. Z lidského pohledu se však zdá, že jen těžce uškodil všemu a všem. Nejvíc samozřejmě muslimům (jejichž masovým vrahem jej Barack Obama právem nazval) a dobrému jménu islámu i náboženství vůbec. Ve skutečnosti bylo ovšem jeho smýšlení a jednání opakem abrahamovské víry – víry, která Abrahamovy děti různých vyznání spojuje, nikoliv rozeštvává.  Její praví následovníci se totiž sklánějí před jediným Bohem a Jím danými zákony a nepovyšují sami sebe na bohy, kteří si sami určují svá vlastní pravidla. Snaží se o lásku k bližnímu a mravně ušlechtilé jednání a děsí se nenávisti a z ní vycházejících zločinů. A před Bohem zpytují především vlastní svědomí, a ne pouze viny druhých. 

<?xml:namespace prefix = o /> 

Proti nutnosti bojovat se zlem především ve vlastním srdci se v uplynulém desetiletí neprohřešovali jen stoupenci  extremistického (pseudo)islámu, ale i mnozí občané Bushovy Ameriky, kteří se rovněž cítili být neposkvrněnými bojovníky na straně Dobra ve válce proti Zlu. Věřím však, že opravdově věřící Američan byl schopen sebereflexe i v pohnutých dnech po 11. září 2001, ba dokonce právě v nich.

Tento příspěvek bude věnován především písni „On That Day“ slavného židovského zpěváka Leonarda Cohena (*1934), který je sice Kanaďan z Montrealu, ale nemalou část života prožil v Americe a v <?xml:namespace prefix = st1 />USA trávil i dobu kolem 11. září. V uvedené písni, vydané na albu „Dear Heather“ z roku 2004, Cohen zpívá o New Yorku, zasaženém teroristickými útoky.

V diskusi pod touto písní na youtube (http://www.youtube.com/watch?v=20q1QSibaXk) se ojediněle objevuje i kritika písně za domnělé znevážení památky obětí či naopak protiislámské názory, jejich hlasatelem připisované Cohenovi. To je ovšem absurdní, protože Leonard Cohen je umělcem, k jehož hlavním inspiračním zdrojům patří verše Džaláluddína Rúmího a dalších islámských mystiků, a také přímo na albu „Dear Heather“ v písni „The Faith“ vzdává hold každé abrahamovské víře, ať už židovské, křesťanské či islámské. Za výstižné lze naopak označit komentáře, podle kterých Cohen v „On That Day“ nevznáší žádná obvinění, ale jen „přemítá o tom, co viděl a slyšel“, a uvedená píseň by se dala označit za „velmi dobrý portrét obyčejného Joea, kráčejícího ulicemi dolního Manhattanu 13. září 2001“.

Myšlenkám, které zde onomu obyčejnému Američanovi procházejí hlavou, ve vztahu k jeho vlasti kritická sebereflexe rozhodně nechybí: „Někteří lidé říkají/ že si to zasloužíme/ za hříchy proti Bohu/ za zločiny ve světě…// Někteří lidé říkají/ že nás odedávna nenávidí/ kvůli našim nezahaleným ženám/ našim otrokům a našemu zlatu…“

Otázku „Proč nás tak nenávidí?“ kladl na podzim 2001 i prezident George Bush, který si na ni ovšem odpovídal svým typicky černobílým způsobem, neschopným sebereflexe. Jeden z amerických katolických biskupů, Robert Bowan, mu roku 2002 napsal dopis, jehož slova Cohenův text pozoruhodně připomínají:

„Prohlašujete, že USA jsou terčem terorismu, protože bráníme demokracii, svobodu a lidská práva. To je ale nesmysl, pane prezidente! Jsme terčem teroristů, protože naše vláda v mnoha místech světa podporovala diktaturu, otroctví a vykořisťování. Jsme terčem, protože jsme nenáviděni. A jsme nenáviděni, protože naše vláda dělala hrozné věci. V kolika zemích jsme použili našich agentů ke svržení demokraticky zvolených vůdců a jejich nahrazení vojenskými diktátory ochotnými prodat vlastní národ americkým nadnárodním korporacím?“

Leonard Cohen už v roce 1992 podrobil americkou realitu zdrcující kritice na svém nesmírně populárním albu „The Future“, kde v písni „Democracy“ zpíval o mocné lodi amerického státu, zmítané „poryvy nenávisti“, a o tom, že demokracie bude muset do USA teprve přijít. V písni „Anthem“ tam hovořil o „vrazích na vysokých místech“, kteří „hlasitě odříkávají své modlitby“, a v titulní písni  „The Future“ ukázal jediné východisko z dějin plných násilí slovy: „Viděl jsem vzestupy a pády národů/ Slyšel jsem jejich příběhy, slyšel jsem je všechny/ Ale jen láska je hnací silou přežití.“

V této souvislosti bych rád ještě naposledy ocitoval ze zajímavé diskuse pod písní „On That Day“ na youtube, ve které zazněla i tato slova: „Lidé jako Bush by měli být odsouzeni k doživotnímu poslechu Leonarda Cohena… NAUČILI by se něčemu opravdu DŮLEŽITÉMU.“

Lze předpokládat, že kanadský básník říká něco důležitého i v závěru písně „On That Day“, jež končí těmito slovy: „Ale odpověz mi na toto/ Nepovedu tě za to k soudu/ Zbláznil ses/ Nebo ses hlásil do služby/ Toho dne/ Kdy zranili New York?“

Poněkud záhadnou formulaci „did you report“, kterou zde ve shodě s poznámkou u textu písně v bookletu překládám jako „hlásil ses do služby“, nelze podle mého názoru v kontextu Cohenových pacifistických apelů k lásce a porozumění chápat jako výzvu k hlášení se k vojenské službě, ale právě naopak: jako apel na posluchače, aby se pod vlivem otřesných událostí z 11. září tím spíše dali do služeb míru. Děsivou alternativou je „zbláznit se“, tj. upadnout do nenávisti a nesnášenlivosti, chtít nevinné oběti mstít ubližováním jiným nevinným obětem apod. Této alternativě jistě nahrála prezidentem Bushem nešťastně vedená „globální válka proti terorismu“, která mj. povzbudila i izraelskou vládu premiéra Šarona k podobně kovbojskému postupu vůči Palestincům. K průvodním jevům této války patřilo i mučení vězňů, Guantánamo a Abú Ghraíb, který Vatikán ústy arcibiskupa Lajola označil za „urážku Boha“ a „vážnější ránu pro USA, než bylo 11. září“.

Do stejného soudku patří i bushovsky kladená otázka „Proč nás tak nenávidí?“, kterou mnozí lidé na Západě vztahují na široké vrstvy muslimů, jejichž domnělou nenávistí ospravedlňují vlastní nenávistnou islamofobii. Nesmyslnost takto stavěné otázky pochopil i exprezident Clinton, který krátce po 11. září napsal: „Ne každý, kdo se kvůli něčemu zlobí, chce zničit civilizovaný svět. Mnoho lidí cítí hněv, protože chtějí být součástí zítřka a nenalézají nikde otevřené dveře.“ Pozoruhodné svědectví v tomto ohledu dnes vydává i rabín David Rosen, poradce izraelského vrchního rabinátu pro mezináboženský dialog, který říká, že i stoupenci wahhábismu či salafismu jsou ochotni se s ním setkávat, což už samo o sobě svědčí o tom, že nejsou skutečně nepřátelští a militantní.

Samotný Cohen se „přihlásil do služby“ jako hlas volající po míru mezi Izraelci a Palestinci a všemožně podporující dialogické iniciativy. Ali Abú Awwad, jeden z představitelů o smíření usilující skupiny Palestinců a Izraelců, kteří v důsledku konfliktu ztratili někoho z nejbližších příbuzných, o něm zpravodaji amerického listu „International Herald Tribune“ v článku publikovaném 25. září 2009 říká: „Myslím, že Leonard Cohen udělal velice důležitý krok, když využil svého vlivu a vynaložil svou energii na hledání řešení.“

Den, kdy teroristé „zranili New York“, je možné a naléhavě potřebné chápat jako výzvu ke změně smýšlení a k úsilí všech lidí dobré vůle – zejména mezi Židy, křesťany a muslimy – o přechod od zhoubného paradigmatu zloby a nesmiřitelnosti k tvořivému úsilí o mír a porozumění. Dvacet předních světových intelektuálů, vědců a politiků z různých kultur a náboženství (včetně čtyř muslimů) vyjádřilo své odhodlání k tomuto úsilí manifestem „Crossing the Divide“ (Překročit, co nás rozděluje), vydaným z podnětu generálního tajemníka OSN Kofiho Annana koncem roku 2001 (česky vyšel o čtyři roky později pod názvem „Mosty do budoucnosti: Dialog mezi civilizacemi“).

V lednu 2002 se v italském Assisi konaly mezináboženské modlitby za mír, poprvé svolané papežem Janem Pavlem II. už v roce 1986. Při setkání z roku 2002 papež zdůraznil především potřebu pozitivního vztahu křesťanství a islámu, zjitřeného po teroristických útocích v USA a následné americké odvetě v Afghánistánu. Islám tehdy v Assisi zastupovalo 31 duchovních z 19 zemí.

Po 11. září se „hlásí do služby“ nesčetní muslimové, odhodlaní usilovně pracovat pro to, aby zvrácená karikatura islámu spojená s terorismem mohla být nahrazena obrazem islámu jako náboženství míru, porozumění a dialogu. V prosinci 2001 se například konala konference „Islám a mírový svět budoucnosti“ v indonéské Djakartě, jejíž závěrečná deklarace uváděla, že „dialog vedoucí k harmonickému soužití a porozumění je náboženskou povinností každého muslima“.

Mezi osobnostmi, povzbuzujícími své bratry a sestry ve víře k tomuto dialogu, obzvláště vyniká strýc jordánského krále Hasan bin Talál (*1947), který se dlouhodobě zasazuje o koexistenci islámu, křesťanství a judaismu a roku 1994 se podílel i na sjednání jordánsko-izraelské mírové dohody. Po 11. září své dialogické aktivity ještě zintenzivnil, aby se nakonec stal vůdčím duchem velmi významné muslimské iniciativy směrem ke křesťanům, rozvinuté roku 2006 otevřeným dopisem papeži Benediktu XVI. a o rok později výzvou „Společné slovo“, adresovanou představitelům všech křesťanských církví (viz http://www.acommonword.com). V těchto textech, odvolávajících se na verše z Koránu i Bible, vyjádřily desítky prominentních muslimských duchovních a myslitelů přání vést s křesťany dialog na základě dvojpřikázání milovat Boha celým srdcem a milovat svého bližního jako sebe samého – tedy ideu, na kterou autentické křesťanství nemůže nereagovat kladně. Výzva „Společné slovo“ byla oceněna a přijata bezpočtem církevních představitelů. Papež Benedikt XVI. dokonce při své návštěvě Státní mešity krále Husajna v Ammánu v květnu 2009 vyjádřil dialogickým aktivitám prince Hasana bin Talála a jeho druhů svůj „upřímný obdiv“ a konstatoval, že zmíněná iniciativa vyjadřuje stejné poselství, jako jeho první encyklika „Deus caritas est“, tj. zdůraznění neoddělitelnosti lásky k Bohu a lásky k bližnímu a naprosté neslučitelnosti lásky k Bohu s uzavíráním se vůči bližním, nenávistí a násilím.

O rok dříve, v dubnu 2008, papež navštívil i Ground Zero v New Yorku, kde pronesl modlitbu tohoto znění: „Bože lásky, slitování a uzdravení, shlédni na nás, lid pocházející z nejrůznějších náboženství a tradic, který se dnes shromáždil na tomto místě nezměrného násilí a bolesti… Bože porozumění, zdrceni nezměrností této tragédie, tváří v tvář dalším hrůzným událostem, hledáme u Tebe světlo a vedení. Dej, aby ti, jejichž životy zde byli ušetřeny, žili způsobem, v němž oběti této katastrofy dostanou smysl. Uděl nám svou útěchu, posiluj nás v v naději a daruj nám moudrost a odvahu neúnavně usilovat o svět, v němž mezi národy i ve všech srdcích vládne pravý pokoj a láska.“

Doufejme, že dnes, kdy je Usáma bin Ládin mrtev, americkým prezidentem již není George Bush a poměry v arabském světě se snad vyvíjejí k lepšímu, máme k tomuto světu blíž než dříve. Ani politické změny, ani smrt muže, který se stal symbolem nenávisti a rozdělení, však samy o sobě mezikulturní a mezináboženské dorozumění přinést nemohou. K tomu je nadále třeba co největšího množství lidí, ochotných „hlásit se do služby“ míru a dialogu.

Drobnými, přesto však ne bezvýznamnými počiny k uvedenému cíli přispívají i Židé, křesťané a muslimové v České republice, kde podobně jako v jiných zemích došlo po roce 2001 k většímu rozvinutí mezináboženských aktivit. K nejzajímavějším z nich bezpochyby patřilo společné prohlášení České biskupské konference, Ekumenické rady církví v ČR, Federace židovských obcí v ČR a Ústředí muslimských obcí v ČR proti možnosti beztrestného provádění eutanazie z roku 2005, kterým čeští Židé, křesťané a muslimové vyjádřili společné přesvědčení svých náboženství o nedotknutelnosti lidského života, jehož jediným Pánem je Stvořitel. Za zmínku stojí například i činnost občanského sdružení Mozaiky Platform Dialog, založeného ve stejném roce 2005 v ČR žijícími tureckými muslimy z hnutí Fethullaha Gülena a neúnavně usilujícího o rozvíjení lásky a bratrství mezi muslimy, křesťany a Židy (viz http://www.platformdialog.cz). Za krásný příklad univerzální lásky k bližnímu by se dala označit třeba i sbírka na klienty křesťanské Armády spásy, provedená roku 2008 brněnskými muslimy.

V této souvislosti je možné zmínit i rubriku Mezináboženský dialog na těchto muslimských stránkách. Pokládám si za čest, že do ní jako křesťan mohu přispívat. Právě tak jsem si pokládal za čest, že jsem krátce po 11. září – tedy v době rozmáhající se islamofobie a intolerance – mohl jako symbolický krůček opačným směrem poskytnout ubytování zahraničnímu studentovi z brněnské muslimské komunity a rozvinout s ním několik let trvající každodenní mezináboženský dialog.

Vít Machálek